Asi většina z vás si pomyslela, že chci mluvit o minulosti jako takové. O minulých stoletích a jak se v nich žilo. Ale to v plánu nemám. Chci popřemýšlet o lidech, kteří minulostí žijí. Spousta z nás se bojí pohnout dál, nebo se ve vzpomínkách vracejí k době, ve které byli z nějakého důvodu šťastní a bojí se, že kdyby to nedělali, tak o všechny krásné vzpomínky přijdou. Ale to je hloupost! O vzpomínky vás nikdo nepřipraví. Ty jsou ukryté v srdci a budou tam pořád.
Ale když se k nim někdo vrací pořád, zapomene, že už je to minulost a nic z toho se už nevrátí, zůstane uvězněn v koloběhu, ze kterého se jen tak lehce nedostane. Nejhorší ale je, že do toho koloběhu může spadnout každý. Může být dokonale šťastný a během 5 minut se mu může všechno zhroutit jako domeček z karet, protože se mu něco nepovedlo, udělal někde chybu a nebo ztratil někoho koho měl rád nebo dokonce miloval. Po tak tvrdém pádu se bojí znovu postavit na nohy a jít dál a proto se pořád ve vzpomínkách vrací do šťastných míst.
Já si však myslím, že i kdybychom měli tisíckrát spadnout na zem, tisíckrát si sáhnout až na dno, vždy se musíme zvednout a jít dál, protože minulost nás věčně šťastnými dělat nebude. Po krátké době nás začne trápit ještě víc a my budeme jen přemýšlet, kde jsme udělali chybu a proč bylo všechno špatně. Ale když překonáme strach a začneme žít přítomností a trochu i budoucností všechno se hned bude jevit v jasnějších barvách. Musíme v sobě jen najít odhodlání a udělat krok vpřed.
A co bych dělala já, kdyby se mi všechno hroutilo? Bojovala bych. Bojovala bych tak dlouho, dokud bych nevyhrála, našla bych v sobě ten poslední kousek odhodlání a přesvědčila se, že všechno bude dobré a taky bude, protože jenom přítomnost je první krokem k budoucnosti, protože jenom přítomnost je život.
