Smích

"Nejztracenějším dnem našeho života byl ten, kdy jsme se nezasmáli." Sebastian Roch Chamfort

Svět je zlý. Existuje jen samé násilí a problémy. Podobný názor má hodně lidí. V životě se jim stala hodně špatných věcí, a proto jsou dnes zahořklí. Ale přitom neexistuje nic snazšího než se pousmát a podívat se na svět jinýma očima. Ale věčný pesimista by se hned zeptal:"Čemu se mám smát?" Čemu? Vtipům nebo jen tak z radosti. Vždyť smích je jeden z prostředků dorozumívání, i když byste to asi neřekli. Jeden člověk klidně může být Afričan, druhý Evropan, neznají se, nerozumí si, ale v tom spočívá to kouzlo.
Jeden může chrochtat a smích dalšího se klidně může podobat koni.
Může se smíchem nastat nějaký problém? Prvním problémem je se smíchem vůbec přestat, tento problém máme hlavně my, puberťáci, když se smějeme jako na lesy a ne a ne přestat. Ve škole za to akorát dostaneme vynadáno, ale vlastně ani nevíme proč a následuje další etapa zdlouhavého smíchu. Když už mluvíme o škole, smích má také jednu fyzikální vlastnost: řetězovou reakci. Já mám občas problém, když sedím dlouho v čekárně a nudím se, bloudím hlavou a potkávám v ní staré vzpomínky, někdy natolik vtipné, že se začnu smát nahlas a všichni kolem si musejí říkat: "Je ta holka vůbec normální.
Když už jsem teda nenormální, napadá mě, že bych mohla být i nějaký umělec, většina z nich byli docela velcí podivíni. Ale myslíte si, že byl Sebastian Chamfort podivín? Asi ne, když vymyslel tak krásný citát, díky kterému se teď zamýšlím nad smíchem. Tak konkrétně k citátu. Den, kdy jsem se nezasmála, byl. Bylo to 5. 4. 1997, to jsem se narodila. Zkrátka jsem byla na světě nováček a do smíchu mi zrovna nebylo. Za to dnes je to přesně naopak, přepadají mě záchvaty smíchu, až si občas sama říkám, jestli jsem vůbec normální. Ale komu to vadí? Vždyť smích je lék. A když už máme mít tu strašnou věc, jako jsou vrásky, tak jen od smíchu a ne od starostí!