Rozlučák

Je to tady! Jedna z posledních akcí naší třídy je tu. I když se těším, jsem zároveň i smutná. Mám z toho divný pocit. Lidi, které jsem před čtyřmi lety neznala, mi za tu dobu strávenou v jedné třídě přirostli k srdci, že mi připadá naprosto nemožný, se s některýma rozloučit. Vždyť každý z nich má v mém srdci místo, každý z nich mi byl oporou, kdykoliv jsem myslela, že jsem sama a nic nezvládnu. Ale i přesto bych měla být šťastná. Už kvůli nim. Vybrali si cestu, kterou se chtějí vydat. Dnešní večer mi bude připomínat to, jací jsou. Ale už dost smutnění a vzpomínání, měla bych se jít nachystat a vyrazit.
Je půl 1 ráno. Slabší jedinci jsou už dávno doma, jako třeba naše jeptišky. Někteří pomalu usínají u stolů, ale většina se vesele baví dál. Z kombinace různého pití a jídla se mi dělá špatně a tak se jdu raději projít. Kousek od chaty je lavička a tam si sedám. Po chvíli přichází i Kuba, který po posledním silvestru nechce pití radši moc vidět. Povídáme si a já pomalu usínám Kubovi na rameni. Zatímco spím, se moje "stráž" trochu obměňuje.

"Co je jí? Neříkej, že se tak nalila?" zeptá se Radek.
"Ale ne, vždyť ji znáš. Myslíš, že ona by byla schopná se opít? Ona není Michala," odpovídá Kuba.
"Tak, co jí teda je?," ptá se Ráďa.
"No co, byla unavená a tak usla. Mohl by si mě vystřídat? Musím se jít podívat na Marcu" mrká na mě Kuba.
"Jasně, žádnej problém."
 Přebírám si Zuzku k sobě a opatrně ji odnáším do stanu. No jo, ale kterej je její? Hold musí ke mně.
Nevím, jak se mi podařilo ji neprobudit, ale je to tak. Asi po hodině přemýšlím, jestli ji nevzbudit, ale na to nemám srdce. Vždyť vypadá jako andílek. Můj malej andílek. " Ne nech toho, vždyť ona by tě nechtěla," říkám si pro sebe. Jdu radši ven na vzduch, když se Zuzka začne neklidně převalovat a mluvit ze spaní. Chytám ji za ruku a říkám: "Je to jen sen, neboj, bude to dobrý." Pomalu se uklidňuje, ale mluvit nepřestává:
" Mám tě ráda Ráďo, ale ty mě asi ne".
S otevřenou pusou poslouchám, co z ní vypadlo, ale když se jí začnou slzy kutálet po tvářích, vracím se na zem. Opatrně je chci setřít, když se Zuzka najednou probudí. To mi ale v "utěšování" nezabrání.
 " To si piš, že tě mám rád, ty moje Zuzanko," s úsměvem jí říkám.
 Než stačí zareagovat, už ji líbám a ona mi polibky, sice trochu opatrně, ale přesto oplácí.
"Mluvila si ze spaní" jen tak mimochodem prohodím.
Se zděšením se ptá: "Co sem zase plácala?"
"No řekla si něco, co jsem před chvíli vyvrátil", odpovím s úsměvem.
Na to už nic neříká a s červenajícími tvářemi se mi vrhá kolem krku. Obětí jí oplácím a v něm také usínáme. Poslední myšlenky, které se mi honí hlavou, jsou o tom, že jsem byl poslední 4 roky srab a neřekl to dřív. Ale víte přece, co se říká: Lepší pozdě, nežli vůbec.