Jedna věc, která může zachránit spousty životů
Je večer. Město ulehá ke spánku a všude nastává klid a neproniknutelná tma. Ale její den nekončí. Její "den" teprve začíná. Obléká se, pod paži si dává blok, do kapsy tužku a vyráží ven. Prochází ztichlými ulicemi, až se dostává do místního parku. Sedá si na lavičku, která se nachází pod starou lampou. Je to ale jediná lampa, která v celém parku ještě svítí.
Po chvíli vytahuje blok a dává se do práce. Začíná psát. Ptáte se o čem? To nikdo neví. Možná, že to neví ani ona sama. Zkrátka píše vše, co ji napadne, vše co cítí. Ze všeho co se jí za celý den stalo, se snaží vypsat. Snaží se zbavit všech zlých vzpomínek a myšlenek, protože jenom tak bude schopná druhý den znovu vstát a "žít" tak, jako ostatní.
Zřejmě si myslíte, že je sama. Ano, možná že je, ale zrovna teď sama není. V tom tmavém a na první pohled strašidelném parku je s ní ještě její věrná kamarádka. A kdo že to je? Tužka. Ta tužka, která denně píše pocity. Ta tužka, která ji jediná "vyslechne" a pomůže jí od problémů, které ji tíží. Je jediná, která jí nikdy nic nerozmlouvá. Vždy poslušně napíše to, co její kamarádka chce, protože ví, že tímto se dokáže ode všeho odpoutat, že tím se ta dívka může zachránit.
Není to obyčejná tužka. Svým způsobem je vlastně kouzelná. I přes těch několik měsíců, ve kterých svoji majitelku věrně doprovází, je stále zde. Ano, je pravda, že se poněkud zmenšila, ale co na tom? Vždyť ani lidí tu nejsou navždy. I ten nejkouzelnější předmět se jednou opotřebí, rozbije nebo omrzí.
Ale tahle tužka už jí tolikrát pomohla, že i když za pár hodin nebo dní zmizí, její činy zde budou navždy. Vždyť ona dívce zachránila život. Nebýt tužky, možná už by tu ta dívka nebyla. Pár dnů před svojí první noční toulkou vážně uvažovala o konci svého života. Nic jí nevycházelo, bylo toho na nic už zkrátka moc, že už nevěděla co dělat a ta chtěla všechno skončit. Ale najednou ji uviděla. Tužku, která už na střední škole věděla, jak pomoci od bolesti. Dobře, možná to ve škole nebyla zrovna ta dnešní tužka, ale určitě nějaká, která byla s touto tužkou nějakým způsobem spojena.
Když tak přemýšlím, tak vlastně všechny tužky jsou kouzelnice. Jsou to takové kouzelné hůlky všedního života, i když na první pohled vypadají obyčejně. Pro někoho jsou asi obyčejné i na ten druhý pohled, ale pro někoho znamená celý život. Tužka je přece z části diamant a nemyslím tím jen to, že tuha je z uhlíku stejně jako diamant. Myslím tím, že celá tužka je jedním z drahých kovů mezi všemi věcmi. Vždyť jak by vznikly všechny slavné knihy? Jak by mohly světlo světa spatřit ty úžasná hudební díla? Nijak!
Ale zpět k dívce. Park se stává čím dál tím víc temnějším, ale ona si toho nevšímá. Slzy jí pomalu tečou po tvářích a rozpíjejí slova na papíře. Ona ale dál prudce a rychle píšeš další slova. A najednou... Bolest, smutek, vztek... Vše je náhle pryč. Dívka dopisuje poslední slovo a tím nejenže ukončuje svoje dnešní dílo, ale také ukončuje cestu této tužky.
"Děkuji Ti, zachránila jsi mi život," šeptá dívka tiše. A v tu chvíli... Zhasíná i poslední lampa v parku...
